I sešel měsíc prosinec na post z nejnižších a za sebou zavřel dveře;
Junák Leden, švarný a srdnatý otevřel opět okenice dokořán a vpustí mezi nás nový, dlouhý rok.
Hned poté vběhnou do domu zvaného Věk nové, čiperné vteřiny a začnou se prohánět našimi skutky.
To jenom my, lidé si myslíme, že se odečítají a skomírají spolu s námi.
Klam a mam lidských pošetilostí.
Tak jako se stále obnovuje jaro, léto, podzim, zima v koloběhu času tak nás hostí Věk v svém srdci- domě.
Je jenom na nás jak svůj dům určený k přežití zemskému udržíme čistý.
Čas, ten se neohlíží; jde si dál a dál, poutník životem nadzemským a usmívá se našim bludům, že ho překonáme v běhu.
Dobré
ráno! Volám z okenice Novému roku a rozhlížím se zvědavě po
rozpustilých vteřinách, které mě nevnímají a honí se. Cestou nabírají do
džbánečků skutků a přilévají je do studánky minulosti.
Kdo ví kolik dobré vody z ní budou pít ti po nás, či kolik kalu z ní vyloví...
Dobré ráno.
