O narození Nového roku

Narodil se nám Nový rok; je to miminko co se učí teprve žít mezi námi. Dáváme mu pěkně zabrat, když po něm hned všichni všechno chtějí.

Ještě se rozhlíží, tma je proto pořád delší než den, protože se mu chce ještě stále víc spát než se činit, aby nabral dostatek sil.

Až přijde jaro bude kvést jako nevěsta a bude nás lákat k milování.

Pak přijde čas léta a rok bude v polovině svého života, bude z něho sálat svěžest a volnost, jen se rozletět. V tu  chvíli jako bychom zapomněli sledovat čas. 

Ale i roku čas ukrajuje dnů a nutí ho stárnout.

Brzy přijde podzim, postupné stáří, které vydává plody jak zdravým bude on sám. Krajina se bude obnažovat ze všech nadělených krás a bude platit za vše co jí rok dal.

Apak už se rok stane opět starým, který se těší na odchod do minulosti. Jenom my, lidé budeme pospíchat urvat z něho vše co zbývá. On nám to ale odpustí, že na něho přestaneme myslet. Dobře bude také vědět, že v nových dnech se chystá narodit další miminko zvané Nový rok.

Buď požehnaný, silný, zdravý a bohatý; skromný a přitom krásný.

Čtvero ročních dob

...čtvero sudiček, každá z jiného koutka nebe, nikdy se nedohoní a přeci se potkávají: Batole jaro, letní hříbě, podzimní junák česající plody a konečně zima, nejmoudřejší, neboť všechno kolem usměrňuje do rovnováhy spočinutí.
Když ta končí svou vládu dovolí Zemi oplodnění; pak batole, jarní koloběh, začíná nabírat sílu k hříběti, které se rozeběhne světem plným životní energie, až vzroste do švarného junáka a začne sklízet plody, které předá zimě. Ta je uschová do jarního návratu...
A mezi nimi dvanáctero bratrů předává moudrost životní energie co žezlo vládnoucí Přírodě, víle rozpustilé, která mezi tím vším tančí plná žití, upíjí vod a přilévá pramenů...
A bude tomu tak navěky....

Nový rok

I sešel měsíc prosinec na post z nejnižších a  za sebou zavřel dveře;
Junák Leden, švarný a srdnatý  otevřel opět okenice dokořán a vpustí mezi nás nový, dlouhý rok.
Hned poté vběhnou  do domu zvaného Věk nové, čiperné vteřiny a začnou se prohánět našimi skutky.
To jenom my, lidé si myslíme, že se odečítají a skomírají spolu s námi.
Klam a mam lidských pošetilostí.
Tak jako se stále obnovuje jaro, léto, podzim, zima v koloběhu času tak  nás hostí Věk v svém srdci- domě.
Je jenom na nás jak svůj dům určený k přežití zemskému udržíme čistý.
Čas, ten se neohlíží; jde si dál a dál, poutník životem nadzemským a usmívá se našim bludům, že ho překonáme v běhu.
Dobré ráno! Volám z okenice Novému roku a rozhlížím se zvědavě po rozpustilých vteřinách, které mě nevnímají a honí se. Cestou nabírají do džbánečků skutků a přilévají je do studánky minulosti.
Kdo ví kolik dobré vody z ní budou pít ti po nás, či kolik kalu z ní vyloví...
Dobré ráno.

Přichází prosinec

Je to tak; přichází starý, moudrý pán bělostného hávu a bělostné hlavy. Usmívá se, neboť ví ledacos o pošetilostech světa. Však měl na to celý rok pozorovat všeliké hemžení co kolem probíhalo, nejen lidské.
Usedá na post nejvyšší a přebírá pozvolna kyj od bratříčka listopadu, toho marnotratníka co hýřil a vše kolem rozmetal.
Však on ví, že i toho bylo třeba. Kdo by mu uklidil v domě zvaném svět? Věci dostaly svůj řád.
Nastává čas půstu a čas odpočinutí. Spánku je třeba. Proto bylo ustanoveno, aby den byl kratší noci a tma byla ustanovena k zastavení se a rekapitulaci. Je čas na vyprávění si, vzpomínky a pohádky.
Slovo přeci vzešlo ze tmy. Má mu být znovu dopřáno návratu k nám.
Slova, která nás míjejí během roku jsou jako úprk, zapadávají v chvatu prožít den, aniž bychom poznali co nám říkají.
Letošní stařeček prosinec ještě nevzal na sebe bílého pláště, ani Martinu ve vládě listopadu nedopřál bělouše. Snad se ty dva domluvili a stále ještě si ponechávají rubínových listů pro třpyt slunečních prstenců, byť listí leží pomuchláno, krajinou kam si ho odnesl vítr a hraje s ním na honěnou.
Ulice, ty si tvorové lidští zbavili zbytků té krásy z podzimních bálů přírodních, ale okraje lesních listnáčů cest,ó, jé, tam si vítr má stále s čím pohrávat!
Proč asi stařeček prosinec váhá rozestřít svůj bělostný pláš´t krajinou?
Ví jen on sám. Jenom on zná zákony matky Přírody. Ví, kdy se blíží doba slehnutí, které dá později vyrašit novému životu.
Možná, že svatá Kateřina bude v třetí den prádlo máchat, možná pak Barborka ho naškrobí. Možná, že tomu bude naopak.
Svatá Lucie nám o dnu třináctém dá ale jistojistě dlouhou, dlouhou noc, a dne nám nepřidá
Ještě na svatého Tomáše v den 21. nám prosinec dá dlouhé , nejdelší noci. Možná              že ale konečně vytáhne  onen bělostný plášť a schoulí se do něho a meluzína začne zpívat do komínů táhlé písně dálek.
A přijde Štědrý den, den 24. prosincový, už ví, že lidské plémě v tento den oslaví opět odkaz Ježíšova evangelia. Neboť je to den zrození Ježíška, děťátka, syna božího v dalekém Betlémě, který měl přinést lidem lásku. A také slunovratu  pootevře vrátka...
Lidé však neumí naslouchat.
Prosinec ale umí odpouštět. Znova a znova kráčí staletími a nese s sebou Ježíšovo poselství.
Vánočními svátky dochází k naplnění jeho času.
Dopřeje radostí všem, kdo naslouchat umí.
Leč, je to stařec a ví. Končí se opět jeho vláda. Je čas předat kyj svému odpočatému bratru lednu.
Je plný sil a přinese dovádění a radosti mládí. Noc začne ustupovat novým dnům.
Važme si prosince. Je to měsíc moudrý a znalý. Naslouchejme mu.

vstoupil listopad

Už je to tak: Do dveří roku vkročil listopad, brach celý šedivý, zasmušilý;
Plášť má z cárů mlhoviny a na hlavě starý, plesnivý klobouk s posledními krvavými listy.
Zvedne-li ho vyrazí vichrové nesoucí studené plískanice dešťů a prvních poryvů sněhové vánice.
Za ním se táhnou Dušičky všech těch, kteří už kdy navštívili tento svět, aby se podělily se současnými poutníky životem o chvíli být spolu.
Občas se i tomuto starci kmitne na tváři úsměv polehtá-li ho sluníčko svými zlatými prameny a dodá-li mu teplého pohlazení. To spolu pasou jeho rozdováděné šedavé beránky oblohou a pletou se do sítě posledních pavučin babího léta.
Ale přeci jen už je vidět víc a víc jak je přeci jen unavený a sešlý. Nad hlavou má čím dál více šedin z propadajícího se dne do tmy.
Však už za dveřmi čeká prosinec, běloskvoucí stařec nesoucí advent.
Ale ještě stále vládne listopad. Chystá si svatému Martinu běloskvoucího koně; Bude-li studený dá zeleň lednu, však na svatou Kateřinu se jistě schováme už pod peřinu přestože na svatého Ondřeje kdy se s námi bude listopad už loučit, ještě naposledy se nám v duších, tělech ohřeje. Jestliže však Ondřej sněží sníh už si u nás asi sníh poleží...
Milý listopade, můžeš -li za svou šedivou tvář?
Máš vznést mezi nás první nástup k odpočinku a ke klidu....
To jsme už zapomněli. Promiň nám, nedočkavým.

Bratříček říjen

Vešel nenápadný, a hned vše osvítil svým šatem hodným klauna, setkaným barevnými záplatami - tu od slunečního zlata, tady rubínovou červení, až po zlatohnědou, hnědou, tlející.
Jenom modrá se vytratila.
Ještě jí zbývá cárovité sukno na obloze, ale z toho už nestříhá než vodní hladina  a do svých tváří ho nechá  padat v stínech.
Zatím nám tento klaun předvádí  reje a tance spolu s listím stromů v čím dál náruživějších variacích. Jako kouzelník tahající z klobouku rozhazuje dozrálé plody.
V závěsu táhne unylou mlhu a blízká stmívání, své sestry co číhají kdy se dostanou ke svojí moci.
Zlaté hrozny vína naplněné sluneční září po okraj volají po utrhnutí  nasátí moku hřejícího sladkostí.
Poslední ohýnky na polích, na úhorech a draci vznášející se k oblakům nesou vzkaz: Vkročil mezi nás říjen; s létem jsme se rozloučili minulý měsíc, do zimy máme ještě čas.
Na svatého Placida slunce ohně nevydá, svatá Terezie už zimní okna prvně nasazuje, po svaté Tereze už mráz po střechách leze.
Svatá Hedvika však přesto ještě medu do řepy nám namíchá.
Záleží na přítelíčku, říjnu jak se bude činiti a zimu připravovati, vždyť z pranostik jeho střídání stráží k měsíci listopadu říká: Jak den svaté Voršili na 22. den začíná tak i zima se končívá.
A tak si užívejme podzimního plesu, brzy bude nám dáno už jen krajin spánku.

Hola, září

Hola! Strýčku září! Jakpak se vám daří?
Vrátil jste se z výletu?
Celý rok jsem odpočíval, inspiraci sobě sbíral
A teď, milý školáci pustíme se do práce.
Já vám rozdám barvičky - žaludy, kaštany, jeřabiny
Vy mi je za to spočítáte, přečtete o nich veškeré noviny
Konec psiny; Teď pošleme letní čas na prázdniny!
Je tomu tak: bratříček září v svém slamáčku z dožínek, ověnčeném šiškami chmele z jejichž zlata bude zlatý - pivní mok a hroznů vín rovněž ozlacených srpnovým sluncem rozvážně, pomalu vplouvá na zlaté bárce do času říček, potolů a studánek a pokládá na ně síť babího léta.
Je utkané z rosy a prvních mlh, které ráno pouštějí přítele, slunečního pána přes tento závoj.
Školáčci, nedočkaví i mrzutí nastupují na svou vzdělávací pouť. Teprve nyní si uvědomují poprvé, že se jim o něco zkrátil den a tma se začíná vkrádat o kousek dřív.
To je ČAS, pán světa se svými zákony, kterému se musí podrobit i naši bratři, měsícové.
To on jim dává úkoly co mají stihnout.
A tak se září činí.Ví, že se v jeho stopách  krade údobí podzimu, víla rozevlátého času, která je plná hýřivých barev a tance divočejšího léta.
Co srpen nedovařil ty už nedopečeš, milé září. Když tvůj první den, na svatého Jiljí proprší, to celým podzimem vody protečou. Jiljí je přísný pán, činí konec i prázdninám.
A hned i  druhý tvůj den, na svatého Štěpána, krále máš léta už po mále
A přec ještě na svatého Matouše bývá dnem 21. pohoda, vyschne v lese ještě i každá kláda. Avšak o pět dnů později, dne svatého Cypriána už jsou chladná tvoje rána
"Ale ještě ne!" Mírní ČAS září svými laskavými doteky." Ještě si chvilku odpočineme od léta, které ulétá mezi beránky na obloze, stejně průhledné... než dojde říjen, podmračený bratříček...