Vešel nenápadný, a hned vše osvítil svým šatem hodným klauna, setkaným barevnými záplatami - tu od slunečního zlata, tady rubínovou červení, až po zlatohnědou, hnědou, tlející.
Jenom modrá se vytratila.
Ještě jí zbývá cárovité sukno na obloze, ale z toho už nestříhá než vodní hladina a do svých tváří ho nechá padat v stínech.
Zatím nám tento klaun předvádí reje a tance spolu s listím stromů v čím dál náruživějších variacích. Jako kouzelník tahající z klobouku rozhazuje dozrálé plody.
V závěsu táhne unylou mlhu a blízká stmívání, své sestry co číhají kdy se dostanou ke svojí moci.
Zlaté hrozny vína naplněné sluneční září po okraj volají po utrhnutí nasátí moku hřejícího sladkostí.
Poslední ohýnky na polích, na úhorech a draci vznášející se k oblakům nesou vzkaz: Vkročil mezi nás říjen; s létem jsme se rozloučili minulý měsíc, do zimy máme ještě čas.
Na svatého Placida slunce ohně nevydá, svatá Terezie už zimní okna prvně nasazuje, po svaté Tereze už mráz po střechách leze.
Svatá Hedvika však přesto ještě medu do řepy nám namíchá.
Záleží na přítelíčku, říjnu jak se bude činiti a zimu připravovati, vždyť z pranostik jeho střídání stráží k měsíci listopadu říká: Jak den svaté Voršili na 22. den začíná tak i zima se končívá.
A tak si užívejme podzimního plesu, brzy bude nám dáno už jen krajin spánku.
Žádné komentáře:
Okomentovat