vstoupil listopad

Už je to tak: Do dveří roku vkročil listopad, brach celý šedivý, zasmušilý;
Plášť má z cárů mlhoviny a na hlavě starý, plesnivý klobouk s posledními krvavými listy.
Zvedne-li ho vyrazí vichrové nesoucí studené plískanice dešťů a prvních poryvů sněhové vánice.
Za ním se táhnou Dušičky všech těch, kteří už kdy navštívili tento svět, aby se podělily se současnými poutníky životem o chvíli být spolu.
Občas se i tomuto starci kmitne na tváři úsměv polehtá-li ho sluníčko svými zlatými prameny a dodá-li mu teplého pohlazení. To spolu pasou jeho rozdováděné šedavé beránky oblohou a pletou se do sítě posledních pavučin babího léta.
Ale přeci jen už je vidět víc a víc jak je přeci jen unavený a sešlý. Nad hlavou má čím dál více šedin z propadajícího se dne do tmy.
Však už za dveřmi čeká prosinec, běloskvoucí stařec nesoucí advent.
Ale ještě stále vládne listopad. Chystá si svatému Martinu běloskvoucího koně; Bude-li studený dá zeleň lednu, však na svatou Kateřinu se jistě schováme už pod peřinu přestože na svatého Ondřeje kdy se s námi bude listopad už loučit, ještě naposledy se nám v duších, tělech ohřeje. Jestliže však Ondřej sněží sníh už si u nás asi sníh poleží...
Milý listopade, můžeš -li za svou šedivou tvář?
Máš vznést mezi nás první nástup k odpočinku a ke klidu....
To jsme už zapomněli. Promiň nám, nedočkavým.

Bratříček říjen

Vešel nenápadný, a hned vše osvítil svým šatem hodným klauna, setkaným barevnými záplatami - tu od slunečního zlata, tady rubínovou červení, až po zlatohnědou, hnědou, tlející.
Jenom modrá se vytratila.
Ještě jí zbývá cárovité sukno na obloze, ale z toho už nestříhá než vodní hladina  a do svých tváří ho nechá  padat v stínech.
Zatím nám tento klaun předvádí  reje a tance spolu s listím stromů v čím dál náruživějších variacích. Jako kouzelník tahající z klobouku rozhazuje dozrálé plody.
V závěsu táhne unylou mlhu a blízká stmívání, své sestry co číhají kdy se dostanou ke svojí moci.
Zlaté hrozny vína naplněné sluneční září po okraj volají po utrhnutí  nasátí moku hřejícího sladkostí.
Poslední ohýnky na polích, na úhorech a draci vznášející se k oblakům nesou vzkaz: Vkročil mezi nás říjen; s létem jsme se rozloučili minulý měsíc, do zimy máme ještě čas.
Na svatého Placida slunce ohně nevydá, svatá Terezie už zimní okna prvně nasazuje, po svaté Tereze už mráz po střechách leze.
Svatá Hedvika však přesto ještě medu do řepy nám namíchá.
Záleží na přítelíčku, říjnu jak se bude činiti a zimu připravovati, vždyť z pranostik jeho střídání stráží k měsíci listopadu říká: Jak den svaté Voršili na 22. den začíná tak i zima se končívá.
A tak si užívejme podzimního plesu, brzy bude nám dáno už jen krajin spánku.